Silikátové barvy

Klasické silikátové nebo minerální barvy obklopuje mýtus vysoce kvalitního provedení a nezničitelnosti. Důvodem je minerální pojivo vodní sklo, stejně jako řada příkladů použití u významných architektonických památek, zejména rané moderny.

Na konci 19. století představovaly malířské a nátěrové systémy vázané vodním sklem novou kapitolu v chemii a technologii barev a kvalitativně a kvantitativně adekvátní prostředek pro umělecké provedení fasád s dlouhou životností, odolných proti povětrnostním vlivům.

Vodní sklo je vlastně sklo rozpuštěné ve vodě. Je třeba rozlišovat mezi draselným vodním sklem a sodným vodním sklem. Pro výrobu barev je vhodné pouze draselné vodní sklo (barevné vodní sklo). Schnutí silikátové barvy probíhá odpařením vody a absorpcí oxidu uhličitého ze vzduchu. Během tohoto procesu vodní sklo silikátuje a váže pigmenty k podkladu.

Tímto způsobem tak nevznikají žádné příliš tvrdé povrchy, nýbrž pouze pevné omítnuté podklady natřené silikátovými barvami. Silikátové barvy patří k difuzně nejotevřenějším barvám. Při použití na fasádách mají obvykle hydrofobní charakter. Obecnou výjimkou je použití jako nátěr výplní u staveb s hrázděnou konstrukcí. Silikátové barvy mohou být rovněž použity jako alternativa vápenných barev pro nátěr moderních systémů vnitřní izolace, tj. systémů, které musí být trvale kapilárně aktivní.